Clare Johnson

Charakteristika: Zaprvé, nemám ráda, když o sobě musím mluvit déle, než je nezbytně nutné. Pokud bych si tedy měla vybrat, své představení shrnu pouze v několika krátkých úryvcích či rovnou slovech, která mě perfektně vystihují a zůstalo by jen na vás, abyste si vytvořili konečný obrázek. Protože jsem však duše poměrně hodná, trochu vám v práci ulehčím. Kdoví, co by ze mě nakonec vylezlo, nemíním nic riskovat. Jak již padlo před chvílí, jsem vesměs milá a vstřícná osoba, která si k druhým nachází cestu velmi snadno. Což je zároveň způsobeno tím, že mám ráda společnost jakéhokoliv druhu a samotu vyloženě nesnáším. Ráda povídám o všech svých zážitcích, pokud tedy narazím na někoho, kdo je ochoten mě poslouchat delší dobu. Není to tak složité, protože mé vyprávění dokáže druhé doslova pohltit natolik, že na čas úplně zapomenou. Jakoukoliv práci nebo námahu dokáži proměnit v legraci, aniž by mi to dalo pořádně zabrat. Proto mi nevadí prakticky žádný druh práce, bez řečí a přemlouvání se do ní rovnou pustím. Druhému vždy bez řečí a ráda pomůžu, pokud se naskytne příležitost, kdy je mé pomoci třeba. Nikdy nikoho neodmítnu. Jsem velmi zvědavý člověk, který miluje objevování nových věcí a míst, k čemuž se váže i má další záliba, kterou je cestování. Za tu dobu, co jsem na světě, jsem stihla prozkoumat všelijaké kouty, které planeta Země nabízí. Kromě cestování jsou mou vášní například i zvířata, nevyhýbám se prakticky ničemu. Stejně tak mi nejsou cizí ani květiny, jejichž vůni doslova miluji a nemůžu se jí nabažit. Pokud k tomu mám možnost a příležitost, ráda si zasportuji, v teplém počasí třeba zrovna plaváním, které patří mezi mé favority. Co se dalších zálib týče, snoubí se ve mě dva řekněme protipóly. Na jednu stranu si ráda sednu na klidné místo a přečtu si nějakou dobrou knihu, na stranu druhou mám ráda hudbu a tanec, který si dokážu užít kdykoliv a naprosto kdekoliv. Pakliže je k tomu vhodné počasí, vyrazím si na kratší či delší procházku po okolí, záleží na mé aktuální náladě.

Minulosť: Mé dětství nebylo nikterak zajímavé. Vlastně to nebylo nic zas tak překvapujícího, naše rodina byla zcela obyčejná a v nejrůznějších směrech úplně běžná. Až do pěti let bylo všechno perfektní a já se mohla považovat za spokojené a šťastné dítě. Přelomový bod nastal právě tehdy, kdy mi bylo celých pět let. Období, kdy se něčí osobnost stále ještě formuje a utváří by mělo být klidnějším. To ovšem neplatilo u mě. Už v takto nízkém věku jsem přišla o otce, kterého jsem měla velmi, skutečně ráda. Bylo to bez rozmýšlení nejhorší období mého života a nyní můžu plně souhlasit s tvrzením, že některé rány se úplně nezahojí. Ano, s postupem času si na bolest zvykneme, ale nikdy nezmizí. Po této nemilé události jsem tedy zůstala jen já, má matka a bratr. Byli jsme si velmi blízcí a vzájemně se snažili jeden druhému pomáhat v období, která nebyla úplně růžová. Společně přece překonáme všechno, není-liž pravda? Postupně jsme se naučili radovat se z maličkostí a užívat si každého dne, jako by měl být tím posledním - protože to se úplně klidně mohlo stát. Krom rodiny mi hodně pomáhal i zpěv, ve kterém jsem našla nebývalou útěchu a jistý klid, který mi tolik scházel. Cítila jsem svobodná a v mnohých chvílích dokonce i šťastná. Častým tréninkem vlastního hlasu a usilovnou pílí jsem se lepšila snad každým dnem. Tak moc, že si mě díky mému talentu vyhlédla jistá začínající skupina, pro kterou jsem byla ideální doplněk. Něco jako třešnička na dortu, která jim chyběla k dokonalosti. Netrvalo dlouho a zvěsti o mém umění se roznesly po celé Říši, daleko za hranice hlavního města.